Diecézní charita Brno

Portál charit brněnské diecéze

Prof. PhDr. Vladimír Smékal, CSc. působí jako emeritní profesor Masarykovy univerzity v Brně. Je znám jako uznávaná autorita psychologie osobnosti, psychologie náboženství a psychodiagnostiky. V posledních letech se zabývá psychologickými základy etické výchovy a výchovy k občanství. Svůj čas nám věnoval, abychom si povídali o fenoménu bezdomovectví, či chcete-li o duši člověka bez střechy nad hlavou. A ne jen o tom…    

Jaké je Vaše osobní zkušenost a vztah k lidem bez domova?

Pochopitelně lidi bez domova potkávám, často na mě loudí nějakou tu korunu. Peníze jim dávám spíše výjimečně. Nějakou sušenku nebo jídlo, to ano. Je mi jich líto, cítím s nimi a přemýšlím, jak jim pomoci. Pojí se mi s tím jedna vzpomínka, když jsem byl ještě malý, na vesnici bývali také takoví lidé. Spávali na polích ve stozích či v kupách sena. Říkalo se jim tuláci. A protože moje maminka byla velmi dobrosrdečná žena, nosila jim občas polévku. Po pádu komunismu jich každým rokem přibývá, nedávno jsem zachytil v médiích zprávu, že je jich snad sedm tisíc, ne-li víc.

Kde vidíte příčinu, že lidé tak často v dnešní době přicházejí o střechu nad hlavou?

Osobně se zabývám prací s mládeží s rizikovým chováním, nebo jak se kdysi říkalo – obtížně vychovatelnými. To jsou děti, které jsou často z rozvrácených rodin nebo rodin s nezdravými vztahy, děti odmítané a nechtěné. I když se může zdát, že je to problematika vzdálená, myslím si, že to, co je typické tyto děti, platí i pro lidi bez domova. Co je podstatné v dospělosti se z nich často stávají bezdomovci. Postrádají smysl života a nenacházejí své životní poslání, které každý máme.

Dalo by se říct, že lidé bez domova vlastně podle Vás nedostali v dětství potřebnou dávku lásky a smyslu života, a proto strádají? Dá se to nějak zvrátit?

Jako logoterapeut a stoupenec Frankla, musím konstatovat, že je to velmi těžké a vyžaduje to velkou motivaci a spolupráci druhé strany. Proto oceňuji organizace, jakou je i Charita, že lidem bez domova věnují svou pozornost a poskytují jim zázemí. Dle mého názoru by však potřebovala více psychologicky vzdělaných pracovníků, aby lidi bez domova ke změně motivovala. V tom vidím hlavní úkol Charity. Mám však zkušenost, že někteří bezdomovci si dobrovolně zvolili tento životní styl a ty těžko přesvědčíme o jiných možnostech způsobu života.

Vrátím se k Vaší vzpomínce z dětství, kdy jste mluvil o tulácích o své dobrosrdečné mamince. Čím to, že dnešní společnost je tak málo tolerantní k lidem bez domova oproti minulosti, kdy komunita často o tuláky dokázala přirozeně pečovat a projevit jim soucit? Důkazem je i nedávný případ ubití bezdomovce v Brně sedmnáctiletými kluky.

Myslím si, že to souvisí s tím, že naše společnost je v krizi, a to přesněji řečeno v krizi víry. Protože víra člověku říká, aby nejen uctíval Boha, ale aby ho uctíval především tím, že vnáší lásku do vztahů s lidmi, že je tedy laskavý, citlivý k potřebám druhých a solidární. Lidé se stávají stále více zaujati sami sebou a tím se problém neschopnosti projevit lásku druhým jen prohlubuje. To pokládám za občanský, sociální, morální i duchovní problém dnešní doby. Zároveň je to však výzva pro rodiče, pedagogy, vychovatele, aby od raného dětství k solidaritě děti a mládež vedli, probouzeli v nich vědomí a potřebu sounáležitosti. Mladí lidé se stávají čím dál bezohlednější a troufám si říct, že to souvisí s úpadkem zájmu o víru či o zakotvení života v Bohu, což způsobuje, že ztrácíme schopnost být chápající a laskaví k nemohoucím nebo slabším.

Co člověk bez domova podle Vás jako psychologa může prožívat? Skutečně strádá jen po materiální stránce?

Jedna z přirozených potřeb člověka, je potřeba bezpečí, která dle mého názoru souvisí s potřebou mít střechu nad hlavou a domov. Člověk s takto neuspokojenou potřebou, může trpět psychickými poruchami. Kladu si však i otázku, zda neztrácejí také lidskou důstojnost. Pokud bychom mluvili o tomto nezadatelném právu, zakotveném jak v listině práv dítěte nebo v chartě lidských práv, je to právo být respektován. Ale být respektován je „druhou stranou mince“ – tedy také respektovat druhé. Je to oboustranný proces, každý sociální jev je otázkou vzájemného vztahu. A respekt a víra v hodnotu člověka, dělá divy. Mě se velmi líbí výrok J. W. Goethe, který řekl – „Jednáme-li s lidmi podle toho, jací jsou, činíme je horšími. Jednáme-li s nimi, jako by už byli těmi, jimiž se mohou stát, zavedeme je tam, kam je chceme zavést.“ Pokud bychom dokázali vidět člověka bez domova pozitivně a s nadějí a dávat mu to najevo, na mnoho z nich to může působit velmi motivačně. Ostatně to je asi i velký úkol pracovníků Charity a obdobných organizací, aby rozvinula potřebu člověka žít lépe, pracovat na svém sebepoznání, hledání pozitivních motivů, smyslu, vize. Důležité je pozitivní zpětná vazba od okolí.

Ze zkušenosti pomáhajících profesí je známo, že lidi bez domova mnohdy trpí duševním onemocněním. Je to tak, že duševní nemoc dokáže připravit člověka o střechu nad hlavou?  

Nemyslím si, že by duševní nemoc zákonitě vedla k bezdomovectví. Spíše se domnívám, že častěji duševní nemoc je jeho důsledkem. Ale abych to vysvětlil, záleží, jakým onemocněním člověk trpí. Lidé s depresemi, úzkostí ještě mohou budit soucit, ale schizofrenici, lide žijící v zajetí bludů nebo halucinací, budí naprosté nepochopení. Proto mohou skončit i jako bezdomovci, pokud nemají kolem sebe někoho, kdo je přivede do péče psychiatrů.

Co považujete za zásadní ve službě nejen lidem bez domova ale všem potřebným?

Pokud bychom dokázali realizovat kopernikovský obrat v práci s lidmi (jak tomu říká V. E. Frankl) i lidem bez domova, tedy přivést je k uvažování – ne o co mě život připravil, ale co ode mne život čeká – tak věřím, že mnoho z nich by svůj život dokázalo změnit. A také vidím nesmírný úkol v apelování na zlaté pravidlo mravnosti. Toto pravidlo provází lidstvo od Konfucia přes Krista až po Kanta – „Jednej tak, aby se Tvé konání mohlo stát normou jednání všech lidí“. Kristus to řekl možná srozumitelněji a jednodušeji – „Nečiň druhým, co nechceš, aby činili Tobě“, či „Miluj bližního svého jako sebe sama“. Pokud bychom dokázali získat pro tuto myšlenku více lidí, mnohé by se zlepšilo i v solidaritě a soucitu k nemohoucím. Ostatně také papež František, který je pro mě osobně velkou nadějí, na sounáležitost s chudými klade velký důraz.   

Děkuji za rozhovor.

Diana Tuyet-Lan Kosinová