Rozhovor s paní Sedlákovou
Vnáší světlo do těžkých chvil a pomáhá rodinám být se svými blízkými i na sklonku jejich života. Domácí hospic sv. Lucie pomáhá nevyléčitelně nemocným pacientům v domácím prostředí a podporuje rodiny v každodenní péči o umírající až do posledních chvil. Paliativní péči a podporu, kterou domácí hospicová péče pacientům nabízí, popisuje vrchní sestra Jitka Sedláková.
Jak vypadá den zdravotní sestry Domácího hospice svaté Lucie?
Sestřičky u nás nepracují samy, ale jsou členy multidisciplinárního týmu. Běžně spolupracují s ostatními sestrami i s lékaři, psychologem nebo sociální pracovnicí. Každý den po příchodu do práce zjišťují aktuální situaci u jednotlivých pacientů a vyráží do terénu na plánované návštěvy, na akutní návštěvy dle aktuálního stavu pacienta nebo na návštěvy s lékaři. Mimo pracovní dobu se sestry střídají v pohotovosti, kterou zajišťují 24 hodin denně. Jsou tedy pacientům a jejich rodinám nepřetržitě k dispozici k telefonickým konzultacím nebo výjezdům.
Co je na práci s umírajícími nejtěžší?
Při prvním kontaktu s pacientem a jeho rodinou většinou zjišťujeme, že přístup vyrovnání se s aktuální životní situací může být pro každého člena této rodiny různý a jinak stresující. Z mého pohledu je tedy nejtěžší tuto situaci řešit citlivě a individuálně a dokázat skloubit vhodnou péči o pacienta s empatickým přístupem ke všem členům jeho rodiny.
Co je při poskytování hospicové péče nejdůležitější?
Myslím si, že je velmi důležité, aby byli všichni členové hospicového týmu, kteří se podílejí na péči o pacienty a jejich rodiny, předem vyrovnaní s tím, že nemohou pacientovi navrátit zdraví nebo ho nějakým způsobem léčit. Musí rozumět tomu, že jeho život spěje ke konci. Jsou tu proto, aby mu pomohli důstojně překonávat různé překážky, a to nejen ty somatické a psychické, ale i sociální. Naší prací je umožnit pacientovi klidný a smířený odchod. A pokud toto všechno vnímáme a jsme s tím smíření, tak i přesto, že je tato práce velmi psychicky i fyzicky náročná, může být i nesmírně krásná a pozitivní. Příběh každé rodiny je jiný a každý nám přináší zpětnou vazbu, která nás může obohatit jak v profesním, tak i v osobním životě.
Odkud k vám pacienti přichází?
Mnoho pacientů je onkologicky nemocných a nás přímo oslovují lékaři Masarykova onkologického ústavu nebo fakultních nemocnic v Brně, s nimiž následně spolupracujeme a domlouváme se na další péči. Dále se na nás obrací praktičtí lékaři nebo i samotné rodiny. Nejdůležitější je samozřejmě rozhodnutí pacienta. Pokud ten projeví přání strávit závěr života doma, pak se většinou rodina toto přání snaží splnit.
Jaké je podle Vás povědomí veřejnosti o hospicové péči?
Hospicová služba a konkrétně ta domácí se stále rozvíjí, dostává se do povědomí lidí, ale chce to ještě nějaký čas. Momentálně ne každý pacient ví, že může prožít závěr života doma, v jemu blízkém prostředí a s lidmi, které má rád, s pomocí domácího hospice.
Když hovoříme o domácí hospicové péči jako o rozvíjející se službě, jsou nějaké problémy, se kterými se potýkáte?
Od letošního roku tuto službu mohou hradit pojišťovny. Cesta, která ke smlouvě s pojišťovnami vede, je však zdlouhavá a komplikovaná. Pokud se jí i dosáhne, tak je tato služba finančně podhodnocená a zdroje musíme hledat i jinde, protože pojišťovny nepokryjí všechny naše náklady. Jsme tedy velice vděční za jakoukoli finanční pomoc nebo dar.
