Diecézní charita Brno

Portál charit brněnské diecéze

Jaká je nyní atmosféra ve Stuttgartu, pozná obyčejný návštěvník města, že se něco změnilo?

O.H.: Musím říct, že ve městě je velmi klidná atmosféra. Běžně ani nepoznáte, že v současné době Stuttgart hostí 7000 uprchlíků, z toho o 3500 se stará Charita. Toto město má 600 000 obyvatel, takže současná migrační vlna přesáhla něco málo přes jedno procento.

P.H.: Kdybychom to přepočetli na počet obyvatel například v Brně, tak zjistíte, že bychom jen do našeho města museli přijmout přes 3000 lidí a kvóty mluví o tomto číslu pro celou ČR.  Nutno dodat, že Stuttgart je ale na migraci zvyklý. Ještě před současnou vlnou 40% obyvatel tvořili příslušnici jiných národnosti a menšin. Pro ně je teda multikulturní prostředí zcela běžné.

O.H.: Místní duchovní, kteří jsou zároveň představiteli Charity, nás obeznámili, že jen v samotném Stuttgartu je 30 mešit a nikdy toto spolužití jako problém nevnímali.

Jak konkrétně pomoc nyní ze strany Charity probíhá?

O.H.: Navštívili jsme například Domov sv. Martina, který byl původně vystěhovaný, protože byl určen k rekonstrukci. V minulosti sloužil seniorům, jeho kapacita byla 130 lidí, nyní v něm žije 300 uprchlíků, převážně rodin s dětmi. Pracuje zde 6 charitních pracovníků. V Německu je dána dokonce norma, že na 123 uprchlíků připadá jeden pracovník. Provoz celého takového
uprchlického centra plně hradí město.

P.H.: Ptali jsme se také na režim těchto lidí. Mají právo volného pohybu po celém Stuttgartu, musí se řádně zaregistrovat a požádat o azyl. V době azylové procedury ale nesmí ještě pracovat. Největší akcent je však kladen na výuku jazyka. Jak ze strany uprchlíků, tak ze strany Německa, je to považováno za naprostou prioritu. Takže prvořadý je jazyk, zejména děti se ho učí rychle, u starších je to už trochu problém. Poté práce a pak samostatné bydlení, což je obecně ve Stuttgartu velký problém.   

O.H.: Město jim zatím zajištuje tedy bezplatné provizorní ubytování, dále mají nárok na dávky ve výši 320 EUR na měsíc, z toho si nakupují stravu a jiné nezbytné potřeby. Je však nutné zmínit, že běžný německý občan v nouzi může dosáhnout až na 900 EUR měsíčně, takže není pravda, že by uprchlíci měli stejný standard. Proto jsou velmi motivování hledat si v budoucnu práci.   

Dochází k nějakým konfliktům při integraci, ať už mezi jednotlivými uprchlickými národnostmi - Syřané a Afghánci, nebo mezi náboženstvími, jak se často dovídáme v médiích, že muslimové napadají křesťanské uprchlíky?

P.H.: Skutečně jsme se o tuto oblast velmi zajímali a ujišťovali nás, že za celou dobu měli ve svých zařízených je jeden menší konflikt a ten se podařilo hned v zárodku vyřešit. Jednalo se o konflikt mezi jednotlivými muslimskými náboženskými větvemi. Pokud je na jednom místě soustředěn větší počet lidí, k různým konfliktnějším situacím přirozeně může docházet, ale přirovnal bych to asi k tomu, jako když v našich azylových domech se občas potkají lidé bez domova ze Slovenska, Rumunska nebo původem Maďarska, ale není to nic, co by se nedalo řešit.

O.H.: Ptali jsme se také na událost sexuálního obtěžování v Kolíně. Také k tomu měli jednoznačný postoj, že se to byl exces, který se udál a nikdo nezpochybňuje jeho vážnost, ale stal se v jednom městě, neděje se v celém Německu. Také říkali, že se k uprchlíkům chovají jako k svým lidem, pokud poruší pravidla, nebo je nechtějí dodržovat, musí zemi opustit. Co je zajímavé, že pokud nějaké obavy a kritika zaznívají, tak převážně z bývalého východního Německa.   

Čím to je, dle vašeho názoru, že Německo tuto náročnou situaci zvládá vlastně poměrně harmonicky?

O.H.: Obrovskou oporou i pro Charitu jsou dobrovolníci. Už od září, kdy Německo otevřelo hranice, přicházeli stovky lidí s nabídkou pomoci. Charita ze začátku pro ně ani neměla upotřebení. Navštívili jsme jejich dobrovolnické centrum, kde na koordinaci 600 dobrovolníků pracuje 6 pracovníků. Velmi se mi líbil projekt tzv. Jung Caritas, kde učí už malé děti ve škole, aby vzali dítě z uprchlické rodiny například do knihovny a tam mu ukázalo, jak se vyřizuje průkazka, kde najít knihy apod. Velkou roli hrají ale i farnosti a víra.  

P.H.: Myslím si, ale že prvořadé je, že Německo je skutečně ekonomicky silná bohatá země a uvědomuje si to. Druhým důvodem je, že cítí obrovský dluh a morální povinnost těmto lidem pomoci z důvodu historického pocitu viny za druhou světovou válku. A třetím důvodem je, že mají již obrovskou zkušenost s migrační vlnou v době komunizmu a pak z dob balkánské války v bývalé Jugoslávii. Na mnohonárodnostní a multikulturní společnost jsou opravdu zvyklí.

O.H.: Velice však dbají, aby se nízkopříjmové skupiny, jako lidi bez domova, nedostávali na stejnou úroveň ne-li horší než samotní uprchlíci, aby se veřejné mínění neobrátilo právě proti migrační vlně. Charita nadále poskytuje služby pro seniory, lidi bez domova, pro postižené. Tyto služby nijak nemíchá s pomoci uprchlíkům a všechny služby fungují samostatně.      

Jaká je prognóza samotných Němců, jak se bude situace dál vyvíjet, budou přijímat další vlnu uprchlíků i v tomto roce?

P.H.: Němci obecně velmi silně stojí za politikou Angely Merklové. Skutečně vnímají potřebnost lidem na útěku pomoci. Jejich gesto – přijmeme všechny - bylo míněno vážně, ale po tak obrovské vlně zastávají nyní názor, že by se všechny státy měli o přijetí těchto lidí podělit, protože není v silách jen samotného Německa ji v takové míře zvládnout.

O.H.: Namítali jsme však, že v naší zemi nebudou mít uprchlíci nikdy takový ekonomický standard jako v Německu, že se nemůžeme s nimi srovnávat. Uznali to, ale vnímali to spíše jen jako politický problém. Charita politiku neřeší, vnímá morální povinnost pomoci lidem, který jsou v nyní v nouzi.    

Jaká je obecně situace v oblasti nevládních sociálních služeb v Německu?

P.H.: Navštívili jsme charitní poradenskou službu a také zařízení pro seniory a musím říct, že obecně mají služby velmi promyšlené. Neustále se snaží svou práci zefektivnit, přemýšlet, jak ještě více vyjít lidem vstříc. Domov pro seniory byl uspořádán tak, že pokoje byly jen pro jednoho. Pokud tam žil manželský pár, tak měl sice jeden byt, ale dvě ložnice. Za službu si v první řadě musí platit senior, pokud na to nestačí, tak rodina a až jako poslední možnost na ní přispívá stát nebo Charita.

O.H. Nedávno vyšlo nařízení, že domovy pro seniory mohou mít nejvíce 100 lůžek, i tak se mi to zdálo hodně, ale vedoucí tohoto domova nám vysvětloval, že ačkoliv jejich domov má 270 lůžek je rozdělen do několika tak samostatných oddělení, že se jeví, jakoby to bylo několik samostatných domovů. Stuttgart jsem navštívil už po nekolikáté a po každé návštěvě vnímám, že se jejich služby posouvají stále kupředu. To je pro nás velká inspirace, že i v tak precizním systému lze vždy co zlepšovat.  

Co byste chtěli zmínit na závěr?

P.H.: Donesl jsem si odtamtud plakát, kde bylo napsáno: „Potká se Němec, Syřan a Iráčan  v hospodě…To není vtip! Stuttgart to bere vážně.“. Je to parodie na ty naše vtipy, které začínají, potká se Američan, Rus a Čech. Jen rozdíl je v tom, že v té jejich verzi doufají, že to bude každodenní součást jejich života, se kterou budou umět pracovat.

O.H.: Zmínil bych na závěr jen příhodu, kterou nám říkali pracovníci Charity, že v době želené opony panovala obrovská obava z migrační vlny ze zemí východního bloku. Kolovaly tam zvěsti, že nás přijde obrovská horda, že budeme znásilňovat jejich ženy a že jim budeme krást auta. Nic z toho se nepotvrdilo, jen to, že auta se skutečně krást začala.

Děkuji za rozhovor.

Diana Tuyet-Lan Kosinová

Foto: www.caritas-stuttgart.de