Diecézní charita Brno

Portál charit brněnské diecéze

Ze Sýrie se dostali do Turecka, pak do Řecka, pěšky do Makedonie, pak do Srbska, odtamtud do Maďarka, pak na Slovensko, do Čech a konečně směřují do Německa!  Nutilo mě to ptát se, jak je tohle možné ve vyspělém světě 21. století??? Ještě větší trpkost mě zahrnula, když jsem zjistila, že cestují sami za poslední úspory svých rodičů. Onen bratranec předtím pracoval sám tři roky v Egyptě, aby na cestu došetřil.  Co donutí matky a otce, aby poslali raději své ratolesti do neznáma bez jediné záruky, že dojdou do bezpečí živi? Musí to být tak úzkostný strach, který si my neumíme ani představit! Možná ho proto ani řada z nás neumí pochopit. Nepřipomíná nám však už něco? Nestalo se to už někdy? Lidstvo se snad mělo poučit, a tohle se už nikdy v dějinách nemělo opakovat!

Nemá však cenu nyní lamentovat a hledat podobnost v minulosti, či hledat příčinu. Teď, když statisíce uprchlíků ze Sýrie, Afganistánu, Iráku či odjinud prchá do Evropy či jinam, to totiž není otázka, zda se nám to libí, či nikoliv, nebo dokonce, zda to chceme, či nechceme. Není to ani otázka, zda jsme se poučili či ne. Ostatně myslíte si, že tito lidé opravdu tak moc chtějí riskovat, že umřou v moři, putovat stovky kilometrů pešky, chtějí zcela dobrovolně nechávat se potupovat policií v cizích zemích, spát na chodníků bez přikrývek, být odkázáni na milost a nemilost Evropanů, trávit měsíce v uprchlických táborech za ploty a ostnatými dráty??? Dnes je to otázka čiré nezbytnosti a morální povinnosti jim pomoci! Lidé strádající, na smrt vystrašení, tríznění letitou válkou, kterou mimochodem vyspělý západ vyzbrojoval, jsou na našem prahu. Nelze před nimi zavírat oči. Je jednoduché od televize, na gauči, přes chytrý telefon napsat na facebook nenávistní komentář a tvářit se, že tímto jsme to vyřešili! Jsem si jista, že v tváří tvář rodin s dětmi, mužů a žen, které obrovská touha žít žene na cestu trvající měsíc až dva, přestane být řada tak „hatersky odvážnými“. Protože odvážná je právě ona syrská dívka, která po celou dobu své poutě neměla jedinou možnost se umýt, trávila noc na palubě převaděčské lodě, spala na hlíně, trávě i zaplivaném chodníků bez podložky a přikrývky jen pod jedinou mikinou, ve které stihla utéct. Přesto vypadala čistě, důstojně, krásně, vlídně a pokorně.

Když mi její bratr líčil zážitek, že je maďarský policajt v Budapešti budil kopáním, když spali na ulici schoulení jeden k druhému, aby se hřáli, ťukal si na hlavu… A já si uvědomila, že ta naše údajná vyspělost, ve které snad polovina skrytě či zcela otevřeně považuje Blízký východ za barbary, a přesto tam někdy trávila dovolenou, je jen klam. Protože možná právě v zatěžkávací zkoušce, ve své podstatě a dřeni, kdy by se měla projevit opravdu vyspěle a humánně, je barbarštější než iluze, mýty a předsudky o muslimech, které v sobě živí, a kterým mnozí tak skálopevně věří!

Strach je špatný rádce a pán, i když chápu, že se bojíme jinakosti. Přiznávám, že i já se podob, které může mít, občas bojím. Jenže jsem poloviční Vietnamka, moje matka je Slovenka, jsem narozena v Polsku a žiju na Moravě. To mně osobně dodává odvahu překonat strach z migrantů a jejich jinakosti. V žádné zemi, ve které jsem žila, jsem neškodila, a tak nevěřím, že většina těch, co přicházejí dnes jako uprchlíci, jsou tady zde proto, aby nám ublížili nebo něco zneužili. Prosí o útočiště a dočasný domov. Nechtějí nic než svobodu, mír, práci, rodinu, mít přátelé. Všichni Syřané, se kterými jsem zatím mohla mluvit, svorně říkali, že se chtějí vrátit, jakmile to bude možné. „Jenže není kam se vrátit! Sýrie je zbombardovaná pustina…“ vyřkne bratr dívky.

Přesto všechno to, čím museli projít, než nasedli na vysněný vlak do Německa, jim stálo zato! Všechno to ponížení, děsivý strach z neznáma, riziko, absolutní odkázanost na pomoc druhých! Trochu mě jen trápí, že Německo je pro ně jako kdysi pro mnohé americký sen. Možná střet s každodenní realitou tam je rozčaruje, ale jsem si jista, že to zvládnou, protože zvládli mnohem těžší věci. A mně stálo za to, jít v noci na nádraží, ačkoliv to patří k moji práci, podávat jim vodu a sušenky. I kdybych v tu noc potkala jen jednoho uprchlíka, jenže bohužel jsem jich potkala při svém zaměstnání už podstatně více.

V této krásné zemi žije přes 10 milionů obyvatel. Kdyby aspoň každý desátý podal vodu běženci, milion by nemuselo žíznit. A kdybychom je přijímali a nebránili svobodně si vybrat zemi, ve které chtějí dočasně žít, vzali bychom vítr z plachet všem těm převaděčům, kterým umírají udušením v dodávkách, či utonutím ve vlnách rozbouřeného moře.

Když dopisuji tento text, přichází mi zpráva přes Facebook, že dívky Tala, Nour, chlapci Allaa a Mohamad dorazili do Německa v pořádku. Musí zůstat nějakou dobu ještě v uprchlickém táboře, ale mohou již vídat své příbuzné tam. A tak mi to dává možnost doufat, že pro mnohé uprchlíky byla, je a bude tato cesta snad o naději! Jen díky Vám všem, kteří se dočetli až dokonce, kteří jen nepřihlížíte a pomáháte; třeba jen přejícnou myšlenkou solidarity, soucitu a pochopení.  

Děkuji Vám! Uprchlicí jsou nadějí pro nás, že obhájíme lidskost i v zatěžkávací zkoušce a budeme zase onou nadějí pro uprchlíky! Neříkám, že to bude lehké a bez problémů nebo dokonce bez rizika. Ale pokud podstoupily riziko cesty tyto děti, nám by mělo stát za to podstoupit rozhodnutí situaci jejich příchodu řešit!  

Diana Tuyet-Lan Kosinová, tisková mluvčí Diecézní charity Brno

(FOTO: Richard Bouda)